Beletrie, která by vás neměla v létě minout
Kateřinu Tučkovou všichni chválí. A poprávu. Žítkovské bohyně mají neuvěřitelný magický půvab, dějový spád a nepovrchní myšlenku. Z knížky je cítit síla ženského elementu. Za mě dokonalé dílo, které mi sesadilo z pomyslného trůnu spisovatelek mou oblíbenou Petru Hůlovou. Už mám doma v knihovně nachystanou Gertu a těším se, až si ji budu za pošmourných dní v posteli číst.
5* Bůh s.r.o.
Já vím, že jsem s tím sci-fi trapná. Ale tohle je chytré sci-fi, navíc od pravděpodobně nejlepšího českého sci-fi autora. Vůbec nevadí, že je to trochu retro. Sci-fi literatura, která vám dokáže v hlavě přeskládat zaběhnutá kolečka a donutí zasadit věci do úplně nového kontextu a začít v něm uvažovat, nikdy nezestárne. I když nemáte rádi sci-fi, dejte těmhle povídkám šanci.
4* Rudo
Předně – nemám ráda komiksy. Zavání mi to supermanem a uhrovitými kluky, kteří nedokážou přečíst víc jak půl souvislého odstavce. Ale tohle je jiné kafe. Tohle je totiž inteligentní komiks. Stripy mají smysl, nejsou tam proto, aby čtenáři zjednodušili čtení. Dávají příběhu vtip a dramatičnost. Počítejte ale s notnou dávkou černého a mnohdy šibeničního humoru, který jde proti všem dobrým mravům. Pokud jste moc sluníčkoví, tak se bojím, že vás tohle nezaujme. Já brečela leckde smíchy.
4* Holokoulí
Knížku jsem vydražila na vánočním večírku. Bůhví, kdo ji tam z kolegů dotáhl. Můj muž už ji každopádně zase poslal dál (rozuměj zapomněl v tramvaji na sedadle). Prý se v Norsku po vydání téhle knihy strhla vlna nadávek z řad feministek. Já se třeba za feministku považuju, ale naprosto s tím souhlasím. Ve velkých městech jsou to dnes ženy, které určují, jestli si pustí chlapa do kalhotek. Naprosto převzaly otěže a mohou si s chlapy mávat, jak chtějí. Jen musejí být aspoň trochu hezké a aspoň trochu mrchy.
4* Manželka 22
Ještě nemám dočtené, ale líbí se mi to moc. Autorka umí psát. A to není úplně časté. Postavy jsou uvěřitelné a vícevrstevné. Sice ještě nejsem v manželství 15 let, ale některé pocity zažívám také.
Když mi bylo 18, Kunderu jsem žrala. Nevím, jestli za tu dobu zestárnul on nebo já, ale nějak mě to nebavilo. Čtení drhlo. Nejen na archaickém jazyku, ale i rozvláčností příběhu – nepříběhu (tak ale asi psal vždycky). Co ale myslím, že i za dalších 10 let docením, je rozvíjení myšlenkových konstrukcí. V tom je Kundera fakt machr. Vezme jednu věc, která se zdá být zřejmá, a obalí ji tisícem nápadů, podívá se na ni z tisíce úhlů. Tohle bude vždycky inspirativní, protože člověk by si měl občas sundat své brýle a nasadit si cizí, aby nezamrznul na místě a nebyl nesmířlivý.
Kdysi jsem viděla film, takže jsem přišla o moment překvapení, kdy se čtenář dozví, že ty děti nejsou úplně normální děti. Ale i přesto je to docela dobré čtivo, které mě donutilo se zamyslet, proč jsem vlastně na světě a jestli ten čas, který mám, nepromarňuju. Jen mi to přišlo takové prvoplánově psané pro zfilmování do hollywoodského bijáku.
Milana Tesaře jsem měla ráda jako přispivatele Reflexu, tak jsem si koupila i jeho knížku. Nevím, jestli je to tím, že mu víc sedí krátký formát, nebo že nejsem v roli rodícího se otce. Celé mi to přišlo takové vyčpělé a mám pocit, že z toho bestseller nebude.
