10 knížek, které mě loni posunuly
V roce 2015 jsem přečetla 40 knížek.
Zdá se mi to nějak moc, ale píšu si seznam. A seznam neoblafneš.
Dneska vybírám 10 seberozvojových knížek, které mi loni učesaly pohled na svět.
1. Dokonalý život
2. Tuesdays with Morrie
3. Musela jsem zemřít
4. Mnoho životů, mnoho mistrů
5. Vychováváme děti a rosteme s nimi
6. Mým marodům
7. Čtyři dohody
8. Tvarytmy
9. Zlatá vstupenka do života
10. Začněte s proč
A tady něco o nich. Děje moc nepopisuju, to si může každý přečíst v odkazu na knížku. Spíš jsou to moje pocity nebo důvody, proč si myslím, že by tyhle knížky neměly shořet v kamnech.
Tuhle knížku dotáhl domů Honza. Dočíst ji nestihl, tak jsem po ní chňapla já.
Vůbec by mě nenapadlo, že mezi českými autory se najde někdo, kdo dokáže napsat knížku světového formátu.
Poslední dobou se snažím žít tak čistě a svobodně, jak jen dokážu. Bez všech nánosů, které jsem si na sebe za těch 30+ let naplácala. Cítím, že je v tom velký potenciál. Prostě jen nechat plynout svou osobnost, ale nesobecky. Protože volnost neznamená nezodpovědnost.
A přesně o tomhle knížka je. Jako bonus je čtivě napsaná formou příběhu.
Hledala jsem asi původně knížku o smrti, ale tenhle příběh sestavený z rozhovorů umírajícího učitele a jeho studenta téma smrti dalece přesahují.
Je to knížka o životě. O tom, jak hledáme zlatý grál, jak se ženeme za úspěchem, jak dáváme přednost věcem před lidmi... A jak nakonec zjistíme, že nás to nenaplňuje.
Tenoučká knížka o věcech, na kterých v životě skutečně záleží, napsaná podle skutečnosti, mi dala opravdu hodně.
Knížku jsem kupovala někdy v létě, aniž bych tušila, že na podzim po Honzově smrti to bude první publikace, která na mě "záhadně a náhodně" vypadne ze zapomenutého regálu. Přišla v ten nejlepší možný okamžik.
Anita prošla zážitkem klinické smrti. Umírala na rakovinu a z finálního stádia se začala po upadnutí do kómatu neuvěřitelně a hlavně vědecky nevysvětlitelně uzdravovat.
Knížka mi dala naději, že život po životě je. A že je super. A že naším úkolem tady na zemi je žít tak, abychom naplnili to nejdůležitější poselství života. Být tou čistou láskou, ze které jsme vytvořeni. Ničím jiným.
Kniha sepsaná z praxe klinického psychiatra, který by léčil klasickými postupy, kdyby mu jednoho dne nepřišla do ordinace pacientka s hlubokými depresemi a úzkostmi, které nebylo pomoci.
Doktor Weiss zkusil jako poslední možnost hypnózu. Pacientka se mu začala vracet do minulých životů. Moc legrace si v nich neužila. Zároveň ale také vstupovala do fází mezi smrtí a narozením, odkud předávala poselství od Mistrů.
Ať už je to pravda, nebo ne, pacientka se vyléčila a po ní i mnoho dalších.
A i kdyby byla poselství Mistrů smyšlená, minimálně nabízela zajímavé pohledy k zamyšlení.
Knížka mi dala naději, že posmrtný život je, že je pokojnější a opravdovější než ten náš. A opět stejné poselství jako u Musela jsem zemřít: Máme na sobě pracovat, učit se a zlepšovat sebe a tím i svět. Ne tím, že zatlačíme na pilu, ale že budeme žít dobrý, do sebe nezahleděný život.
Konečně jsem se dostala k přečtení celé knížky, i když rozhovorů s Naomi jsem viděla už hodně. Ta ženská musí být snad světice. Jestli takhle opravdu žije, tak klobouček dolů.
Poselství je vlastně jednoduché. Naše láska k dětem by měla být bezpodmínečná. Bez lhaní. Bez výčitek.
Dívat se na svět očima dítěte mi v mnohém pomáhá. Často zjišťuju, že je to ten nejsprávnější pohled, jaký může být.
Hnízdilovi fandím už proto, že nemá strach jít do médií a mluvit o tom, co se spousta jiných lékařů stydí říkat.
Západní medicína není všemocná. Ačkoli existují prášky na cokoli, neznamená to, že cokoli vyléčí. Rozsekat člověka na kousíčky a ty kousíčky odděleně léčit nedává smysl.
Potvrdil mi jen to, co doma praktikujeme. Snažíme se jíst tak, aby tělo netrpělo. Jsme hodně venku, za jakéhokoli počasí. Případné nemoci léčíme třeba zahazováním horečky, povídáním si s bolístkami, aby odešly. Moc to nikde nešířím, aby mě nezavřeli do cvokárny. Jediné, co vím, je, že to funguje. Loni jsem byla nemocná jen jednou. Děti jsou až na nějakou tu nudli zdravé jak řepy.
Přečetla jsem asi za dva tři večery na horách. Knížka notoricky známá díky Jaroslavu Duškovi a jeho divadelnímu představení.
Vůbec si říkám, že ti indiáni obecně stojí za prostudování. V té jejich zemitosti a propojení s přírodou je cítit něco správného. Něco, co jsme už dávno zapomněli.
Možná se ještě dobrovolně vrátím ke studiu antropologie, na kterou jsem na vejšce dost kašlala a prolezla ji jen nějakou zvláštní kombinací omylů :-)
Knížka sepsaná ze zážitků, které měl Dušek během dvou týdenních pobytů strávených ve tmě. Popravdě na mě je Dušek už moc velký sluníčkář. Navíc mi nesedí styl vyprávění "já vím a vy nevíte" a "sedněte si a já vám teď řeknu, jak to teda je". Moc rád vypráví, moc rád se poslouchá a já myslím, že to knížce škodí. Nejen co do literární kvality, ale i tak, že to může spoustu "načatých" lidí, kteří nehledají vůdce nebo modlu, spíš odradit, než přitáhnout.
Nicméně jsem se tím nenechala zastrašit, protože je tam spousta myšlenek, které mi zarezonovaly. Žít zodpovědně, smyslupně, plnohodnotně. Nějak se to pořád všechno opakuje.
Knížka mi trochu připomněla styl psaní Robina S. Sharmy, který chtěl vždycky napsat seberozvojovou knížku, ale zřejmě se někde doslechl, že formou příběhu to bude pro čtenáře stravitelnější, tak se to do něj snažil našroubovat, i když není moc dobrý vypravěč.
Hlavní hrdina dostane šanci na nový život. V kouzelném lunaparku pak potkává různé průvodce, kteří mu dávají zakusit jiných životních perspektiv. A on - světe div se - nakonec skutečně prozře.
Nic to ale nemění na tom, že knížka dobře popisuje, kolika stereotypy jsme v životě svázaní a jak moc brání tomu, abychom byli šťastní a v důsledku tak dělali šťastnější i naše okolí.
Knížka je to sice businessová, ale co už. Jako u většiny zámořských publikací tohoto typu jsem se prala s tím, že je to spousta stránek o jedné myšlence. A to že když podnikáte, měli byste se nejdřív ze všeho zamyslet nad tím, proč to děláte. Ne jak, ne co, ale proč. Co je tím hnacím motorem? Všechno by se od toho mělo odvíjet. Strategie, výroba, marketing, prodej, firemní kultura, ...
A já si říkám, že takhle by to vlastně mělo fungovat i v životě. Když si najdete vnitřní motivaci pro cokoli, do čeho se pustíte, nepotřebujete pak vnější hybatele a motivátory. Vystačíte si sami. A ještě se u toho budete usmívat.
Comments