Nejkrásnější zážitky z TEDxPrague 2015

S Honzou jsme si řekli, že když už si vyčleníme čas na kulturní akci, že to nebude nějaká hovadinka typu Transformeři vrací úder IV.

No dobře, tohle rozhodnutí jde za mnou, protože Honza by na Transformery, co vrací počtvrté úder, určitě šel. S lesknoucíma se očima a XXL balíkem popcornu - na just sladkého, protože ví, že ho nemám ráda.

No a protože se dostaneme za kulturou bez dětí tak přibližně dvakrát do roka, letos to vyšlo na dvě konference. První byla Osobní růst 2015 a druhá proběhla minulý týden v prostorách nové scény Národního divadla.

TEDxPrague měl letos téma "Mám sen". Od organizátorů hodnotím jako super výběr, protože to sedlo do mého momentálního i mentálního rozpoložení. Snů máme hodně. A pomalými krůčky makáme na tom, aby se plnily.

A kdo z řečníků mě nejvíc zaujal?

Ema Klučovská

Tý holčině ještě teklo mlíko po bradě. Skoro teda. Co jsem v 16 letech dělala já? Nosila roláky, honila se za volejbalovým balónem, četla dívčí románky a na gymplu se zoufale snažila předstírat, že jsem normální, aby se se mnou někdo vůbec bavil.

Ema, ta ne. Vzala to z jiného konce. Tak zaprvé se rozhodně nesnaží předstírat, že je normální. Miluje krev, drápy, zuby, zobáky a zbraně. Kreslí neuvěřitelné obrázky ještě méně uvěřitelných příšerek. A kreslí je sakra dobře. Dokonce tak dobře, že si ji na americké prestižní škole animátorů vybrali jako studentku. Teda až doroste. Co na tom, že její anglina není perfektní. Co na tom, že ji rodiče brali k psychologovi, aby zjistili, jestli je normální. Je, btw.

Ema si jde za svým snem. Publikum na TEDx si získala svou bezprostředností, čirým nadšením a zápalem pro svůj sen.

A já na ni ocenila ještě jednu věc, která mi k jejímu věku vůbec nesedí. Mezi řečí zmínila, že se každý rok chce učit něco nového. No a já jsem přesvědčená, že tohle by měl být u lidí úplně normální stav. Když si dodají odvahu dělat to, co je baví, přirozeně pak tíhnou k tomu se v tom vzdělávat a být lepší a lepší.

Blanka Dobešová

O projektu Ke kořenům jsem se dozvěděla někdy v létě. Tři mladé dámy se rozhodly změnit pohled na umírání. Na umírání tak, jak ho známe. Plné smutku, odosobnění mrtvého, samoty.

A tak vznikl první český přírodní hřbitov, na kterém můžete své blízké pohřbít do té nejobyčejnější dřevěné rakve popsané vzkazy od pozůstalých, za společného zpěvu oblíbených písní nebožtíka, pod košatý strom. Bez patosu a činčuliček, ruku v ruce s blízkými a způsobem, který by se zemřelému líbil, i když třeba není podle zažitých konvencí.

Většinu Blančiny prezentace jsem měla co dělat, abych si nerozmazala (po půl roce) nanesenou řasenku. Pak jsem to vzdala. Blanka mluvila o umírání přesně tak, jak bych si já sama přála umírat. No kdy se vám jindy naskytne lepší možnost k pobrečení si?

Adam Podhola

Projekt Zachraň jídlo jsem sledovala už v jeho počátcích. Partička mladých nadšených lidí, kterým není lhostejné plýtvání jídlem, poukázala na jeden velký problém, který se dlouhá léta dařilo držet za zavřenými dveřmi, zatímco jsme se všichni opájeli konzumním nadšením, které v 90. letech muselo omámit snad i ty nejrezistentnější.

Okurka je moc ohnutá? Jablíčko má na sobě ďubku od červíka? Brambora je moc malá nebo moc velká? Sorry, do superhypermarketu nebereme. Lidi by to nekupovali. Napadlo vás ale někdy, co se stane s ovocem a zeleninou, které neprojdou přísnými estetickými kritérii? Ano, hádáte dobře. V koši končí až 1/3 produkce zemědělců, aniž by vůbec dostala šanci.

Adam velmi srozumitelně nastínil tuto problematiku, dobře představil projekty jejich skupiny a nezapomněl dát užitečnou radu na závěr. Že bychom měli začít u sebe, pokud chceme něco měnit. A taky že ke změně stačí často až legračně málo.

Jaroslav Beck

Jarda dělá v oblasti, o které mám jen matné podezření, že možná existuje. Skládá hudbu k počítačovým hrám. Vzhledem k tomu, že vrchol mého hraní PC her (kterým k Honzově nelibosti vytrvale říkám videohry) byl někde u Tetrisu, Super Maria a střílení kachen, není divu, že jsem o tomhle klukovi nikdy neslyšela.

Nevím, jestli to, co skládá, nazvat hudbou. Ozývají se tam jen rány, skřípání a výbuchy, melodii by jeden pohledal a jestli ještě klasici hudby neshnili v hrobech, musejí v nich rotovat jak kuře na rožni ve stánku před Kauflandem.

Jenže! Tenhle mladíček to dělá tak dobře, že se s tou svou hudbou dostal až do Hollywoodu. A kdyby mě nemátla ta jeho načesaná nagelovaná patka, tak musím uznat, že byl na svůj věk velmi skromný a velmi velmi pracovitý. Klobouk dolů. Víc takových Jaroslavů!

No a nebyli by to Hurdovi, kdyby zase něco nevyhráli v tombole. Tentokrát vylosovali Honzu, který získal volnou vstupenku na kteroukoli z příštích akcí TED. Beru to jako znamení a těším se zase za rok.